Z historie citroníku

Botanický původ citronovníku není přesně znám. Pochází z Asie, odkud se díky aktivním obchodním stezkách dostal ve starověku až do Středomoří. Z původně okrasné rostliny se rychle vyvinula uznávaná léčivka. Ve středověku byl naopak kladen důraz na chuťové vlastnosti plodů. Bytová kultura citroníků se rozšířila až v polovině 19. století a to kupodivu z Ruska.

Geneticky nejstarší rostliny se podařilo objevit na úpatí Himálaje a to konkrétně v Indii a Indočíně. Právě odsud se pravděpodobně citroník rozšířil do Číny, kde existují písemné záznamy o jeho pěstování a léčivém využití již z doby 2 200 let před naším letopočtem, archeologické nálezy však dokládají využití citroníků ještě o 800 a možná i více let dříve. Čínské označení pro citrón je limung, což znamená užitečný pro matky. Citróny se používaly jako posilující lék a také při léčbě některých plicních chorob.

Příchod do Evropy

Někdy během starověku se citroníky dostaly až do Mezopotámie, kde bylo k jejich pěstování velmi vhodné klima. Egyptský faraon Menkaure (okolo 2500 let př. n. l.) používal směs citrónové šťávy a česneku pro udržení vitality. Dožil se 63 let, což byl na tehdejší dobu opravdu úctyhodný věk. Egyptští lékaři používali citróny také jako prostředek proti průjmu, zvracení a horečce.

Od Egypťanů se naučili citroník pěstovat i Řekové a od nich ve 4. století př. Kr. i Římané. Tehdy se citroníky začaly konečně pěstovat i na území Evropy. Podle oblíbené báje pojídala Gaia (bohyně země) citrony zrovna ve chvíli, kdy obdržela zprávu o svatbě Jupitera a Juno, proto byly v Řecku citróny oblíbeným svatebním dárkem. Římané předepisovali citrónovou šťávu jako lék proti otravě. Po úpadku antické civilizace se na citroníky na nějakou dobu zcela zapomnělo.

V 10. století citrón na svých výpravách znovu objevili Arabové a přinesli jej do Palestiny. Odtud se ve 14. století díky křižáckému tažení opět dostal do Itálie. Zatímco arabští lékaři využívali plody citroníku na celou řadu obtíží (od žaludečních nevolností a otrav až po léčení řezných zranění), v Evropě byly citroníky ceněny jen jako okrasná dřevina v parcích a zahradách.

Změnu přinesla až renesance. Citróny byly vychvalovány jako zázračný lék proti moru. Hodily se i jako antiparazitikum (užívány vnitřně) a účinné diuretikum. Dvůr francouzského krále si zvláště oblíbil citrónovou limonádu jako osvěžující a posilující prostředek.

Od komerčního pěstování až k bytové kultuře

Citronovník začali komerčně pěstovat teprve v 18. století v italském Janově. Lákavé ovoce vychvalovali obchodníci především pro jeho kulinářské vlastnosti. Nastrouhanou kůru doporučovali jako skvělý prostředek k dobarvení a ovonění těsta, šťávu seznávali jako vynikající k rybám a světlým masům.

Četné objednávky ale přicházely především z Ruska, kde byl citrón využíván jako účinný prostředek proti kurdějím. Podle nařízení z roku 1757 měl každý námořník denně nárok na 30 gramů vylisované šťávy. Citróny pomáhaly i proti revmatickým bolestem.

Největší citroníková plantáž se i dnes nachází v Itálii. Největší podíl na produkci citrónů však drží Indie (asi 16% celosvětové produkce) a hned za ní Mexiko (cca 14,5%). Mezi významné exportéry patří i Argentina, Čína, Brazílie, USA a Turecko.

I tradice pokojového pěstování citronovníku pochází z Ruska. V roce 1860 dostal obchodník I. S. Karachistov od tureckého paši neobvyklý dárek – řízky citroníku. Od něj se rostlinky dostaly až do městečka Pavlov, kde se překvapivě dobře uchytily. Malé kompaktní stromečky vzbudily mezi obyvateli velký zájem. Vlivem husté městské zástavby nebyly totiž u většiny domů povoleny zahrádky. Stromky kvetly a plodily i v bytových podmínkách. Ty větší účinně zachytávaly všudypřítomný prach.

Nově nabyté zkušenosti si amatérští pěstitelé nenechali pro sebe a záliba v pokojovém pěstování citroníků se brzy rozšířila po celém Rusku, a odtud dál do Evropy. Jen pro zajímavost, od roku 2005 je Pavlovský citrón (Pawlowski Lemon) jedním z oficiálních symbolů města.